Čas: 3:56:07

Rychlost: 10,72 km/hod (5:36 na km)

Profil: sedm městských okruhů, větší část po silnici a cyklostezkách, asi 200 metrů v každém okruhu terénní část (podmáčená tráva), přibližně rovina

Počasí: cca. 8 stupňů, zataženo, v první polovině déšť

Rozložení tempa (čas na km):

Srovnání náskoku oproti rovnoměrnému tempu na cílový čas 4 hodiny :

Fotky:     z 36.km     také z 36.km     z doběhu do cíle     po doběhu do cíle

Mým již šestým maratonem se stal maraton v Ostravě, který se konal téměř přesně rok po mém prvním maratonu, který jsem uběhl za 5:02:12 ve Stromovce. Přestože můj dosavadní osobní rekord byl 4:12:50, tak jsem chtěl atakovat čtyřhodinovou hranici, která je mezi mnohými běžci považována jako hodnota oddělující úspěšné a méně úspěšné závodníky. Pro splnění tohoto cíle jsem udělal poměrně dost věcí.

Předně jsem uběhl několik maratonů s horším časem, při různých strategiích, naposledy v září Lískovecký Hamgurg. Tyto pokusy nebyly přijímány s velkým pochopením, avšak přesto je považuji jako důležitý základ, bez kterého bych se při ostravském maratonu neobešel. Dále jsem se snažil o zvýšení kilometráže. Sice jsem zjistil, že 300 km měsíčně, což mi doporučoval Miro Kriško, by bylo moc, ale snažil jsem se běhat měsíčně kolem 230 km, z čehož větší část se skládala z volných běhů, například s mým kamarádem Hynkem. Kromě volných běhů jsem se ale snažil běhat i rychlejší běhy, k čemuž mi pomohly jak závody Letního běžeckého poháru, tak občasné běhy s Honzou. Získal jsem také možnost běhat na dráze v Bystrci, kde jsem si v září zaběhl osobáky na 1 km až 10 km. Velmi důležitou součástí byl i běh na 25 km, který jsem zaběhl 21.9. v Lískovci v osobním rekordu rychlostí pod 5:00/km a následná hodinovka, při které jsem 23.9. na Moravské Slavii uběhl přesně 13 km. V neposlední řadě jsem si nechal poradit od Sváti Sedláčka a i v týdnu, ve kterém se konal maraton, běhal, s celkovou kilometráží 42 km.

Dalším věcí, kterou jsem udělal, byla regresní analýza všech dosavadních výkonů, jak při maratonech, tak na ktatších vzdálenostech. Ověřil jsem si svůj zdravotní i kondiční stav při zátěžových testech a hodně jsem diskutoval o různých strategiích na běžeckých fórech. Hledal jsem, jaký výsledný čas je pro mne dosažitelný a jaká strategie rozložení tempa je pro dosažení tohoto cíle nejvhodnější. Dále jsem se snažil přijít na souvislost mezi tempem běhu a tepovou frekvencí, což se mi sice podařilo, avšak při závodu bylo použitelné jen s dalšími modifikacemi. Podstatnou součástí přípravy bylo i vyřešení problému, že na trati jsou kilometry značeny s frekvencí 5 km. Naštěstí mě napadlo využít právě tyto kilometrovníky pro rozdělení trati na šest přibližně stejně dlouhých úseků, které byly vymezeny startem a pak kilometrovníky s označením 25, 20, 15, 10 a 5 km (v tomto pořadí). Nakonec pak zbývalo, abych si rozpočítal mezičasy potřebné pro dosažení určitých časů.

I přes svou velmi pečlivou přípravu jsem si nebyl vůbec jist, zda je můj cíl zaběhnout pod 4 hodiny reálný. Po zvážení všech okolností jsem se ale rozhodl se o tento cíl pokusit s tím, že se pokusím rozběhnout závod rovnoměrným tempem o něco rychleji, než je tento cíl, a následně se ho pokusit udržet co nejdéle. Byl jsem přitom přesvědčen, že i pokud se splnění cíle nepodaří, tak získám další zkušenosti i data, která mi mohou pomoci při dalších závodech, avšak i přesto jsem byl dost nervózní, což se projevilo i na mém nepříliš dobrém spánku před závodem.

Na místo závodu jsme jeli autem, spolu s dalšími dvěmi běžci. Během cesty jsem popíjel vodu a snědl půlku balíčku oplatků (50 g), přičemž druhou polovinu jsem dojedl asi hodinu před závodem. I na základě doporučení od Sváti jsem se rozhodl tentokrát během maratonu NIC nejíst. Vím, že třeba osobní rekord na 25 km jsem zaběhl dokonce nalačno, takže nebyl objektivní důvod, proč bych měl využívat jídlo během maratonu, pokud dodám dostatek energie předem. V Ostravě jsme zaparkovali poblíž místa startu, a rozhodli se zbývající část před startem strávit v blízké restauraci KFC, kde bylo teplo a kde byl v horní části prostor pro převlečení. Oficiální šatny totiž byly 2 km od místa startu, takže nám přišlo zbytečné je využít. Bylo poměrně chladno (kolem 8 stupňů) a poprchávalo, ale i přesto jsem běžel jen v tričku a kraťasích. Před startem se rozpršelo ještě více a navíc jsme museli vyslechnout proslovy různých lidí. Ty trvaly "jen" asi 10 minut, avšak i během té doby člověk dokázal dost zmoknout a promrznout. Po startu mi pak trvalo několik km, než jsem se dostal do dobré teplotní pohody.

První necelý kilometr jsem rozběhl opatrněji, ale i přesto má tepová frekvence vystoupala na cca. 155 tepů za minutu, tedy asi o 25 tepů více, než jsem počítal. Navíc jsem si všiml, že lidé, na které jsem spoléhal pro rovnoměrné tempo (např. Miro Kriško) rozběhli rychleji, než jsem předpokládal, takže se jich nemohu držet. Druhý km jsem tedy zpomalil a připojil se ke skupině dvou běžců, od kterých jsem však zjistil, že patří mezi prvomaratonce, takže se na ně nelze tempově spolehnout. Když jsem zjistil, že běžíme příliš pomalu, tak jsem zrychlil a s těmito běžci uběhl 3.km rychleji. Naneštěstí jsem hned poblíž startu proběhl kaluží vody, ale naštěstí voda rychle z bot vysychala. Horší bylo, když jsem asi na 3,5.km zjistil, že asi 200 metrová část okruhu vede přes trávu, která byla dost podmáčená. Zde jsem podvědomě zpomalil, což vedlo k poklesu tempa (viz graf). Pak už jsem konečně viděl, že pro vhodné tempo je potřebné udržovat tepovou frekvenci kolem 150/min a pečlivěji sledovat svůj styl a mezičasy.

Od 5.km až po 28.km jsem běžel celkem rovnoměrným tempem kolem 5:35/km. Tepová frekvence postupně rostla od 150/min na cca. 160/min, s růstem jsem ale počítal. Asi na 10.km jsem doběhl Karla Budíka, poblíž kterého jsem běžel až do cca. 20.km. Protože ale podle svých slov běžel na čas 4:05, tak jsem se mu následně vzdálil a doběhl jeho kolegu Jaroslava Máčalu, který běžel asi půl minuty před ním. S ním jsem běžel až do 28.km, přičemž jsem se ho snažil přimět i k spolupráci k řízení tempa, která se ale nedařila úplně podle mých představ. I přesto ale věřím, že běh s těmito běžci mi výrazně pomohl a že i já jsem jim výrazně pomohl jak vhodným tempem, tak i povzbuzením.

Na 28.km se Jaroslav rozhodl odskočit si na WC, takže jsem běžel sám. Protože se ale i mě chtělo stále více čurat, tak jsem na 29.km odskočil do křoví i já, což mě stálo asi minutu času. Byl jsem překvapen, že mi odběhl nejen Jaroslav Máčala, ale mezitím se přehnal přede mne i Karel Budík, kterého jsem se snažil v dalších km doběhnout. Po přestávce se mi ale běželo mnohem lépe, takže mé tempo bylo vyšší, než předtím. Karla jsem doběhl na začátku 6.okruhu, tedy na 31.km, avšak dále se mnou běžet nechtěl, stejně jako Jaroslav, kterého jsem doběhl v 33.km. V té době jsem se pokoušel každého, koho jsem doběhl, povzbudit k tomu, aby běžel se mnou, to se však ale nikomu nepodařilo. Když jsem dobíhal do cílového prostoru 6.kola, tedy po 36.km, tak jsem už věděl, že běžím velmi dobře a že je reálné, abych čas 4:00 uběhl, čehož si všiml i Miro Kriško, kterého jsem potkal v protisměru. Cítil jsem ale už trochu únavu, takže jsem mírně zpomalil. I přesto jsem na začátku 39.km doběhl další dva běžce, z nichž však ani jeden neměl chuť běžet se mnou.

V 39.km jsem zažil nejsilnější okamžik v celém závodu. Najednou se mi běželo velmi lehce a připadal jsem si, jako bych byl trochu v euforickém stavu. V tomto čase jsem měl i větší chuť k osobní modlitbě, kdy se mi vybavovala slova písně "Chci Tebe, Pane chválit, den ode dne víc". Tento stav se projevil i dalším zrychlením, i když to bylo vykoupeno vyšší tepovou frekvencí, která vzrostla někam k 165/min. Naneštěstí jsem ale zřejmě překonal svou fyziologickou hranici (údajně hodnota mého ANAEROBNÍHO prahu je 163/min), takže jsem v dalších kilometrech musel zpomalit, s poklesem tepové frekvence zpět na 160/min. Poslední kilometr jsem se ale pokusil opět zrychlit a své zrychlení navýšit v posledních několika set metrech, když jsem asi 50 metrů před sebou uviděl jednoho běžce. Zrychlení bylo dost velké, s růstem tepové frekvence na 175/min, avšak mého zrychlení si všiml jak tento běžec, tak další běžec, kterého dohnal, takže jsem doběhl jednu vteřinu za nimi. Teprve pak jsem si všiml, že jedním z nich byl velmi zkušený vytrvalec Alexandr Simon. V posledním kole jsem i přes zpomalení předběhl 6 běžců a další 2 doběhl do bezprostředního kontaktu. Bylo asi chybou, že jsem nezrychlil o něco dříve, ale i tak výsledný čas 3:56:07 je velmi slušný, neboť znamenal překonání osobního rekordu o téměř 17 minut.

Po doběhu jsem dostal malý pohár, převlékl se, snědl guláš s chlebem, který připravili pořadatelé, zúčastnil se vyhlášení se odjel s přáteli zpět do Brna. Byl jsem velmi příjemně překvapen, že se mi i přes různé problémy, včetně deště v první polovině, podařilo zaběhnout závod přesně tak, jak jsem chtěl. Jsem velmi potěšen i z podpory různých běžců, kterou mi vyjádřili osobně i na běžeckém fóru. Jsem rád, kolik přátel jsem díky běhu získal. Děkuji moc za to!

Druhá polovina tohoto roku byla pro mě běžecky velmi úspěšná. Dosáhl jsem prakticky všech cílů, které byly reálně možné: 5 km pod 22 minut, 10 km pod 45 minut, 15 km pod 1:10, půlmaraton pod 1:45, 25 km tempem pod 5:00/km a maraton pod 4 hodiny. Den po závodu ale mám dojem, že už jsem se dostal ke svým limitům, které už dále překonávat bude výrazně náročnější než dosud. Zcela vážně zvažuji, zda bude přínosné se snažit je dále překonávat a zda nebude lepší běhat více pro radost. Vím, že k překonání dalších rekordů by byl nutný systematičtější trénink, ke kterému ale zatím nemám příliš chuť a někdy ani čas. Je otázkou, nakolik je pro mě důležité, jestli desítku zaběhnu místo za 45 minut za minut 44 nebo maraton místo za 3:56 za 3:48. Další psychologické mety, kterými je desítka za 40 minut nebo maraton za 3:30, jsou pro mě zřejmě zcela mimo rámec dosažitelnosti. Když už ale mám relativně dobře natrénováno, tak nevylučuji ještě další pokusy o rekordní časy na některých kratších tratích (od 1500 metrů do 10 km). Následně pak ale přejdu do útlumové fáze, ze které se jen těžko budu vracet zpět do podobného stavu, jako jsem nyní. Musím přiznat, že kdyby nebylo například v podstatě posměšných a ironických článků některých lidí, tak bych asi ani neměl motivaci o to, abych se tak moc snažil zaběhnout maraton pod 4:00. Když se mi to ale podařilo, tak si říkám, jestli budu mít dostatečnou motivaci k dalším zlepšováním. Obávám se, že tomu tak už nebude, ale i přesto chci, aby běhání zůstalo součástí mého života. Dává mi totiž jak prostor pro setkání s přáteli, tak i prostor k psychickému uvolnění a v neposlední řadě i pro modlitbu. Ukázalo se také, že jsem nyní mnohem zdravější a že se občas na některá místa přesunu rychleji během, než chůzí a MHD.

Proč se ale mám stresovat kvůli tomu, abych maraton zaběhl třeba o 5 minut rychleji? Ano, jsem soutěživý člověk, ale to je právě ta negativní stránka, která mi při běhu kromě pozitivních vlivů přinesla také hodně zbytečných starostí a obav. Říkám si tedy, jestli to vše vůbec stálo za to, co jsem dosáhl. Asi ano, ale i přesto mám teď dojem, že budu šťastnější, pokud se na toto vše "vykašlu" a pokud si budu běhat jen podle momentální chuti, aniž bych vytvářel složité plány k dosažení dalších met. Bylo to krásné období, ale cítím, že mám v běhání i v životě jít dál. Třeba se někdy vrátím i k systematičtějśím běhům a dalším pokusům o rekordy, ale až tehdy, když pozitiva překonají ta negativa. Dosáhl jsem na maratonu 4 hodin a lidé kolem mě říkají, jaký jsem "borec". Je to ale pravda? Co se v mém životě tímto okamžikem zlepšílo? K čemu to vše bylo? Kdybych neprožil ty krásné chvíle hlavně při tom 39.km, tak bych řekl, že to vlastně ani smysl nemělo, všechen ten stres, výpočty a podobně. Na druhé straně ale tuśím, že kdyby nebylo toho ostatního, tak by asi nebylo ani tohoto pozitivního okamžiku. Nechci už to rozvádět dále, protože v zimě budu mít dost času vše zvážit. Rozhodně se ale nebudu hrnout do žádné objemové přípravy jen proto, abych na jaře dosáhl časů třeba o 10 minut lepších. Pokud budu běhat více, tak důvody budou muset být jiné a hlubší ...

Ještě jednou děkuji všem za podporu a těším se na další setkání s vámi, ať už při běhu, nebo i v běžném životě.