Pořadí: 229. z 245 klasifikovaných běžců

Počasí: cca. 8-10 stupňů, vytrvalý déšť

Rozložení tempa (čas na km):

Foto z 12.km:

Mým třetím maratonem v životě se stal Visegrad maraton s poměrně náročným profilem, což vhledem k nedostatku mých běžeckých zkušeností již samo o sobě varovalo před přílišným optimismem. Na maraton jsem se přihlásil zejména díky tomu, že start byl ve slovenském Podolínci, městu pod Tatrami, kde mám velmi dobré kamarády i zázemí. V Podolínci jsem před 2-3 lety během své kandidatury v Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele strávil celkem asi 2 týdny, neboť se zde nachází řeholní dům. Mám zde několik dobrých přátel, které jsem chtěl navštívit, kromě toho se tu den před maratonem konalo kněžské svěcení jednoho redemptoristy a v neposlední řadě jsem zde chtěl strávit několik dnů mimo Brno, abych se v klidu rozhodl o svém životním povolání, což se mi s boží pomocí podařilo. Účast na maratonu tak byla příjemným doplněním mého programu, avšak svůj pobyt jsem jí přizpůsobil jen částečně. Třeba jsem se nebál si v pátek zahrát 75 minut fotbal s řeholníky, navíc za mírného deště, i když jsem dobře věděl, že se to odrazí na mém nedělním výkonu. I po maratonu věřím, že to tak bylo správně.

Registrace na maraton probíhala den před závodem ve Vyšných Ružbachách, asi 7 km od Podolínce. Protože v sobotu odpoledne do Ružbach nejel žádný spoj, tak jsem se vydal na místo registrace pěšky. Kvůli menším organizačních zmatcích (registrace probíhala jinde, než bylo uvedeno v propozicích) jsem si ještě několik km zašel, takže jsem večer ušel celkem asi 18 km, tentokrát již za poměrně hustého deště. Na Pasta party, která byla součástí registrace, jsem si popovídal s dvěmi závodníky, jedním Čechem a jedním Slovákem, bylo to velmi příjemné. Po návratu do Podolínce jsem šel spát a doufal jsem, že počasí v den závodu bude příznivější.

V den závodu probíhalo slavnostní zahájení v Podolínci, kde byl také "slavnostní start", který znamenal pomalý běh Podolínce v délce asi 500 metrů a následný přesun autobusem na několik km vzdálené místo startu. Počasí bylo chladné, ale nepršelo, nebo jen mírně mrholilo. I přesto jsem ale zvolil pro sebe obvyklé oblečení, tričko a kraťasy. Naneštěstí ale bylo potřebné ostatní věci odevzdat k odvozu na místo cíle již delší dobu před závodem, takže mi při čekání na slavnostní a poté i ostrý start byla celkem zima.

Prvních 9 km jsem rozběhl pokojným tempem kolem 6:00/km. Rychlejší první 2 km byly dány hlavně tím, že vedly výrazněji z kopce. Běželo se mi celkem dobře, i když už začalo pršet, nejprve málo, později více. Na konci 10.km jsem se potřeboval vymočit a občerstvit, což vedlo ke zpomalení na 10. a 11.km, avšak poté se mi běželo ještě lépe, takže jsem mohl zrychlit před následným stoupáním. Na 13.km jsme probíhali na náměstí ve Staré Ľubovni, kde se komentátor snažil běžce povzbudit, ale účast diváků byla minimální, kvůli v té době již velmi silnému dešti. Komentátor si všiml, že mám promočené tričko a ptal se, zda nechci suché, na což jsem odpověděl, že chci, ale žádné jsem samozřejmě nedostal. :-)

Po skončení 14.km začalo stoupání na kopec Vabec, který měl vrchol nedaleko 19.km. Toto stoupání bylo poměrně táhlé a nepříjemné, proto jsem si ho byl projít a částečně proběhnout už v pátek před závodem. Protože silně pršelo, tak jsem se naštěstí vyhnul hejnu much, které se na mě vyrojilo v pátek. S ohledem na své zkušenosti z běhů v Brně se mi do kopce běželo dobře, zvládl jsem ho vyběhnout tempem asi 6:30/km a během té doby předběhl snad 20 běžců, z nichž větší část se pohybovala chůzí. Ukázalo se ale, že tito běžci na rozdíl ode mne věděli, co dělají. Po dosažení vrcholu následovalo velmi prudké klesání, na kterém jsem začal mít výraznější problémy, nejprve s tím, že jsem nedokázal zrychlit a poté i s pícháním do pravého lýtka. Běh z kopce mi nevyhovuje dlouhodobě, ale v Podolínci se to projevilo výrazněji. Již do mezičasu na půlmaratonu (2:10:53, 209. místo) mě předběhli snad všichni, které jsem předběhl při běhu do kopce.

Hned několik metrů za metou půlmaratonu jsem se opět potřeboval vymočit a dvakrát jsem se občerstvil. Tyto přestávky mi pomohly, přestože jsem se jen těžko znovu rozbíhal. Svědčí o tom i čas 9:27 na tento km. Na 23.-28.km se mi naštěstí podařilo problémy s bolestí lýtka rozběhat a dokázal běžet na cílový čas maratonu 4:30. Pomohlo mi i to, že jsem se snažil vždy kratší nebo i delší čas držet běžců, kteří mě předbíhali. Po 28.km, který se nacházel na slovensko-polské hranici, se ale má situace velmi zhoršila, neboť mi nohy "nechtěly běžet", přestože tepová frekvence byla velmi nízká, kolem 130/min. Po 29.km jsem nechal odběhnout i jednoho Poláka, který se mnou několik minut běžel a který se mi snažil pomoci. Pak už jsem běžel, nebo spíše šel velmi osamoceně. Déšť stále houstl, byl jsem stále více promočený, vnímal jsem i chlad a vítr. Polští dobrovolníci na občerstvovacích stanicích nebyli příliš ochotní, asi i jim déšť vadil. Za celých 14 km do cíle jsem se nesetkal s jedinou snahou o povzbuzení, ať už od pořadatelů, nebo náhodně procházejících diváků, což ale bylo dáno velmi špatným počasím. Stále více mi vadilo i to, že závod probíhá za otevřeného silničního provozu, protože s tímto jsem před závodem nepočítal. Určitě je škoda, pokud podhorský maraton je narušen tím, že člověk musí dýchat zplodiny z aut a někdy i autobusů a kamiónů a ustupovat, aby nás tato vozidla nesrazila nebo nenahodila vodou.

Po 31.km jsem věděl, že se musím odhodlat k běhu, protože chůze s ohledem na počasí nebyla energeticky výhodná. Pomalý běh se mi pak dařil asi do 34.km, po kterém přišla největší krize způsobena hodně faktory. Jednak jsem už byl celkem unavený, dále velmi narostla intenzita deště, dále jsem běžel zcela osamoceně a konečně se v blízkosti buď nenecházaly občerstvovací stanice, nebo na nich došlo občerstvení (banány, cukr), které zkonzumovali už běžci běžící přede mnou. Podléhal jsem i určitému rozladění ze závodu a z toho, že výsledný čas bude velmi slabý a měl jsem chuť vzdát, protože jsem si neuměl představit se v tomto stavu trápit ještě více než hodinu. 36.km jsem tak ušel za ostudných 11:30. Vzdát ovšem nebylo možné, protože auto pořadatelů kolem mě naposledy projelo asi na 20.km a ani v blízkosti nebyla občerstvovací stanice, kde by mi však stejně příliš nepomohli. Začal jsem se ale více modlit a uvědomil jsem si, že můj výkon vůbec není tragický, jak vypadá. Však kolik lidí by v takovém počasí ani nevyšlo z domu, natož běželo maraton? Kolik lidí má od Boha takové předpoklady, že maraton je schopen zaběhnout, po fyzické, ale také psychické stránce? Modlitba mi pomohla už při první krizi po 21.km, ale až zde jsem si uvědomil vděčnost, ale i hrdost na sebe i na Boha. Také jsem si uvědomil velmi výraznou paralelu mezi tímto maratonem a mým životem. Věděl jsem také, že pomalá chůze nemá příliš smysl, protože bych nakonec mohl skončit s podchlazením v nemocnici. Po tomto velkém boji jsem se znovu pomalu rozběhl a i přes další chůzi na 38.km (zejména poblíž občerstvovací stanice) se mi pohybovalo stále lépe. 39.km jsem uběhl za 8:01 a 40.km za 7:48.

Poslední 2,2 km vedly do obávaného kopce, přestože jeho převýšení není zdaleka tak výrazné, jako na 14.-19.km. Déšť se však velmi zmírnil a cítil jsem se psychicky velmi dobře, takže jsem nejenže nezpomalil, ale výrazně zrychlil, takže jsem běžel tempem kolem 6:30/km. Když jsem na 41.km předběhl skupinku 4 Poláků, tak něco povídali ve smylu "jaký sprint!". Zrychlení oproti nim asi bylo slušné, protože jsem jsem skončil v cíli o několik minut dříve, než oni. Na 42.km jsem předběhl ještě jednoho Poláka, takže jsem nakonec doběhl na 229.místě z 245 běžců a časem 4:53:04. Přestože jsem zaostal o 33 minut za časem z Bratislavy a byl jen o 9 minut rychlejší než ve Stromovce, tak myslím, že s ohledem na okolnosti je to dobrý výsledek. Především jsem ale rád i za vše ostatní, co jsem prožil v Podolínci. Bohu díky za vše, co jsem dosud prožil a Bohu díky za vše, co prožiji v budoucnosti. Věřím, že i běh v ní bude mít nějakým způsobem místo.